Jak žijeme - Stačí jen málo…

Mám velkou radost z naší chelčické komunity lidí, kteří se začali více scházet, komunikují
spolu, plánují a připravují pro druhé různé programy a také více naslouchají sobě, svým
dětem, přátelům, ale také třeba i kolem jdoucím či těm, kteří v plutí života jsou najednou
tady a mají chuť s námi něco podnikat… A o tom myslím je komunitní život… být tady a teď
a mít otevřené oči pro ty, kteří kolem nás procházejí…
Velice mne zaujal článek na blogu mého oblíbeného psychologa Dalibora Špoka, který
uvažuje o tom, co to znamená „chovat se ekologičtěji“? Tak často slyšíme o zdravém
udržitelném životě, připravujeme v Chelčicích akce pro děti, rodiče, prarodiče s ekologickou
tématikou, např. Ukliďme Česko, Den Země apod.
Ale jak se opravdu chovat lépe k našemu prostředí kolem, ke druhým a také k sobě? Dalibor
Špok nachází ve své úvaze velmi zajímavé východisko… „Opouštějme jakékoli místo tak,
aby bylo v lepším stavu, než jsme do něj vstoupili“.
Když si tuto myšlenku více promyslíme a zaryje se nám pod kůži, je to vlastně báječná rada,
troufla bych si říci, celý životní postoj…
A jak na to? Co třeba takto:
Když odcházíme z místnosti, narovnejme jednu, dvě věci, nebo ukliďme "o něco více", než v
jakém stavu místnost byla, když jsme přicházeli… Ale to může platit i o veřejných místech.
Můžeme narovnat časopisy v čekárně nebo vyrovnat židle v restauraci, když odcházíme. Utřít
stůl ve veřejné jídelně. Na chodbě vašeho paneláku otřeme pavučinu, které si všimnete (místo
lamentování na uklízečku), zvedněme kus smetí, dejme na stěnu pěkný obrázek. Proč by to
mělo být nevhodné nebo nedůstojné?
Když stojíme ve veřejném prostoru (např. v čekárně na autobus), vyhoďme válející se
odpadky do koše. Odstraňme větev, která překáží. Zvedněme pohozenou jízdenku a vyhoďme
ji. Lidé se na vás možná budou dívat divně, ale jděme jim příkladem – představte si, jak by
veřejný prostor vypadal, kdyby takové chování bylo normou – jedná se o pár pohybů, na které
má každý čas, protože autobus ještě nejede.
A totéž můžeme provádět v prostoru sociálním: zkusme, aby druhý měl po setkání s vámi o
něco lepší náladu, o něco pozitivnější myšlenky… než když vás potkal. Stačí jen pár slov
navíc. Něco říci, co byste jinak neřekli. Něco neříci, co byste jinak řekli…
Dokonce i u lidí, které vůbec neznáme, můžeme zlepšovat jejich "prostor" – pusťme je do
dveří (klidně i když jsou mladší), usmějme se na ně, řekněme jim něco povzbudivého,
nabídněme svou pomoc, když vidíme, že hledají cestu nebo se nemohou vyznat ve zboží v
obchodě… Děkujme lidem za věci, které považujeme za samozřejmé. Poděkujme (a rozlučme
se) s řidičem autobusu, průvodčím ve vlaku, číšníkem. Zajděme za kuchařkou v kantýně a
poděkujme, když vám chutnalo…
Nechovejme se jako trapní snobi, kteří vyžadují ve službách, za které si platí, úklony…
Chovejme se přesně naopak – kultivujme vděčnost za to, co nám druzí poskytli, byť je to
jejich profesí, a dejme jim to najevo. Myslím, že vás toto promění lépe než desítky hodin
psychoterapie.

A v neposlední řadě – dělejme to i ve světě virtuálním. Zamysleme se, jestli stávající diskuzi
na facebooku nemůžeme na závěr (až emoce ochladnou) přece jen dovést k smířlivější pozici,
jestli nelze někomu poděkovat, popřát, vyjádřit podporu – za něco, co považujeme za
samozřejmé. To také může být pozitivní využití sociálních sítí – nikoli jen k šíření
nespokojenosti a jízlivosti.
Zkusme o stupeň ubrat a jinde o stupeň přidat. Stáváme se spolu-zodpovědnými za stav světa,
nikoli tlacháním a srdceryvnými obrázky sdílenými na facebooku, ale opravdovou aktivitou.
Nemusí to být zásadní akce, na kterou nemáme čas. Stačí jen pár pohybů, pár slov, které ale
zopakujeme za chvíli, za hodinu, dvacetkrát denně, tisíckrát za rok…
A tím se mění svět… Tak pěkné jaro, milí čtenáři a ať nám to jde.
Klára KM.